Vánoce jsou svátky plné jídla. Pro mě často nuceného nezdravého jídla, které nikdo nechce, ale přitom se ním furt přecpáváme. Klasika v podobě bramborového salátu, smaženého kapra, cukroví…mě se naštěstí letos tato klasika celkem úspěšně vyhnula a já si užívala jiných, lehkých a zdravých, gurmánských zážitků. Jeden z nich byl právě v podobě hřebenatek neboli mušlí svatého Jakuba. Tuto pochoutku jsem poprvé ochutnala v brněnské restauraci Borgo Agnese a tak mi zachutnala, že jsem si ji prostě musela udělat i doma. Není to úplně levná záležitost, takže je asi každý týden k večeři mít nebudete, ale taktéž to není nic,…
Dokážete si představit štědrodenní ráno bez vánočky? Já tedy ne! Pěkně čerstvou, voňavou, jemnou, potřenou silnou vrstvou másla….přesně taková by měla být. Tuto tradici u nás zavedl můj tatínek, ráno prostě musí být vánočka! Mě by na tom tak ani nesešlo, jestli budu chroupat cukroví nebo vánočku, ale kvůli němu ji každoročně peču a věřte nevěřte, každý rok je lepší a lepší i když recept nikdy neměním. Vánočku u nás vždy peču já, mamka na to moc není a posledně z vánočky byla spíše štola nebo kámen na vybití okenic, takže jsem toto žezlo radši převzala…
Přišel víkend, kdy jsem zůstávala v Brně a nechystala se jet domů. Jak to znáte, plány se mění a stačil jeden telefonát od milované maminky, ve kterém mi řekla, že se odpoledne chystá péct benešky a už jsem žhavila klíče v zapalování a chystala se do Olomouce. Ani nevím, proč jsou to vlastně benešky. Nikde na internetu je nenajdete a ani žádná kuchařka o nich nemluví. Benešky jsou starý recept mé prababičky, která je dělala tátovi, když byl malý. S tradičním receptem jsem podědila i starou kameninovou formu, která když se zrovna nežhaví na benešky, zdobí polici v kuchyni….